Jak už jistě většina z vás ví, byli jsme včera se Zbirákem náhodným
losem vybráni jako pokusní králíci na antidopingovou zkoušku. Tak se mi
zase ověřilo, že vypadám jak feťák a chudák Zbirda a dva nešťastníci z
Odolky to odnesli jen proto, že panu komisaři Rudovi bylo nejspíš
žinantní trápit mě samotného...
K průběhu celé antidopingové kontroly bych chtěl říct asi toto:
Nejen, že jsem neměl ani ponětí o tom, že se mi může něco takového stát,
ale navíc bych tuhle proceduru nepřál ani svému největšímu nepříteli.
Takže od začátku. Nedal jsem se vůbec lacino a s tušením něceho zlého
jsem se došel, cca pět minut před koncem zápasu, vyčůrat. Načež se, z
ničeho nic, objevil na scéně antidopingový komisař pan Ruda, oznámil mi
radostnou novinu, nechal mě podepsat příslušný formulář a s lišáckým
úsměvem na rtu mi sdělil, že to byla nejvetší pičovina, jakou jsem mohl
udělat a že tu dneska večer budeme asi dlouho. Chudák, těšil se na
fotbal...
Na formuláři bylo napsáno, že se máme do jedné hodiny dostavit do
prvního patra k absolování antidopingové zkoušky. Samozřejmě, že jsem
tam ihned běžel s falešnou iluzí, že to aspoň budu mít dřív za sebou.
Chyba lávky! Ze všeho nejdřív jsem se musel vyčůrat do umělohmotného
kalíšku a pak teprve mohlo dojít na další birokratické záležitosti.
Vzhledem ke stavu mého močového měchýře (empty), jsme se celou hodinu
pouze dlouze dívali s panem Rudou od očí. Myslím, že se mě pokoušel i
hypnotizovat, jen aby stihnul ten fotbal. Nic!
Na závěr ho televizní utkání natolik motivovalo, že mi dovolil dojít si
pro pití. Podotíkám uzavřenou láhev. Díky bohu máme v šatně slušnou
zásobárnu, tak to vypadalo jako dost snadný ukol. Omyl. Poté, co jsem se
vrátil s 1,5l flaškou dobré vody zpět, ukázal, že je zavřená a konečně
se napil, jsem samozřejmě nabídl i ostatním žíznícím. Hloupě jsem se
domníval, že když každý smíme vypít 3dl vody maximálně, jedna lahev bude
stačit. Ne! Každý totiž musí pít z vlastní lahve! Tak jsem běžel shánět
další tři uzavřené lahve...
Konečně tedy mohlo dojít na první pokus o načůrání do kalíšku až po
rysku. Zrovna dvakrát se mi nechtělo, ale vidina brzkého konce trápení
mě hnala vpřed. To jsem ale ještě ani v nejmenším netušil, že budu muset
stát u mušle s kalhotama na kotnících, vyhrnutým tričkem a pan komisař
Ruda mě bude pečlivě pozorovat. Asi, abych tam omylem nenasral...
Takže na poprvé se to nepovedlo. Vrozený stud mi nedovolil se vyčůrat,
ach jo.
Po dalších dvaceti minutách došlo na další pokus, kde jsem použil lest,
těsně před záchodem jsem přidal a začal se vyprazdňovat dřív než
dorazil. Zaplaťpánbůh, povedlo se!
A pak už jen samá nuda. Vyplňování dotazníků, přelévání moči z kalíšku
do skleněných nádobek, milion kontrol, jestli je všechno správně a tak...
No a na závěr už chci jen dodat, že jsem nestihl záznam našeho sportu,
promítaného na Křižovatce, ale díky panu Rudovi umím načůrat do kalíšku
s milimetrovou přesností, získanou moč dokážu bravurně přelít do
libovolné nádobky s heslem "Ani kapku nazmar" a nenávratně jsem přišel o
poslední zbytky studu...
peťák
P.S. Díky Rudo.
Žádné komentáře:
Okomentovat