Zase jsme porazili Dobrichovice, takze je tu tak trosku filosoficka uvaha pana Lukase na toto nesmrtelne tema.

Abych řekl pravdu, s psaním této aktuality jsem tak trochu v rozpacích. Je zápas s Dobřichovicema opravdu tak významný nebo se snížil na úroveň zápasu s Táborem? Je to ještě pořád tak významná událost nebo pouhá nezáživná povinnost? Dříve bych se přikláněl spíše k prvé variantě, jelikož někteří z nás zápas brali opravdu prestižně, ale po zkušenostech z posledního klání se přikláním spíše k variantě druhé. Je to škoda, že kluci dobřichovický tak podléhají svému strachu z modré barvy, jejíž celistvost jemně narušují bílé proužky. Přitom bychom si mohli zahrát docela dobrý volejbal. Je to škoda hlavně vůči jejich věrným divákům, kteří se z nedalekého kraje vydávají vstříc nástrahám velkoměsta s jiskřičkou naděje, že by se to mohlo snad tentokrát přece jen povést.

Co říci k zápasu. Klukům z Dobřichovic se nevyvedl začátek zápasu, nevyvedl se jim však ani prostředek a posléze ani konec. My jsme si na to jenom tak jeli, vyzdvihl bych snad pouze výkon Wendelína alias dítěte, jehož zářivá forma zastínila výkon všech ostatních hráčů. Někdy jsem měl dojem, že si z nás už dělá dokonce i prdel (poté co ho pětkrát za sebou vykrejeme on si dá ještě větší bombu pod nohy). “Bomby” pana Belouse i pana Bély taky měli svou ne nevýznamnou roli v dalším lámání jejich už beztak vratké psychiky. O panu Holousovi raději mluvit nebudu, to je, jak všichni víme, případ sám pro sebe, jenom jsem měl takovej pocit, že byl tentokrát přeci jen o maličko lepší než zjevně roztržitý a herně vyčpělý nahrávač soupeřů.

PS: Téma z zamyšlení:

Ptám se kluků z Dobřichovic - kluci nebylo by lepší příště místo sebe poslat pouze zápis?

Lukáš