Tak to vyšlo opět na mě. Na mě, co si ani po tajmu
nepamatuju, jestli hraju nebo už tam za mě jde blokař. Měl jsem aspoň to
štěstí, že se jednalo jen o jeden zápas. Hned po vystřihání této výsady jsem si
řekl, že si budu vše poznamenávat, abych měl co rekapitulovat. Pamatuji si, že
jsem měl poznámek přes 3 SMSky… jaké zděšení, když druhý den jsem místo tří esemesek
měl v konceptu jen: hynek, sitky, d7. Pořizoval jsem si též
fotodokumentaci, která přežila snad bez úhony. A nyní to zkusím nějak slepit
dohromady…
Už dlouho dopředu se řešila Hamletovská otázka: SPÁT či
NESPAT v Brně? Důležitou roly v této rovnici hrála velká neznámá a to
výsledek zápasu. Ten jsme sice ještě nemohli vědět, ale dal se předpokládat
vzhledem k tomu, že do naší povinné volejbalové výbavy patří vítězná
teplákovka, která ještě nepoznala prohru. Dohoda byla následující: Spát
v Brně za každých podmínek. V případě výhry slavit, v případě
prohry pít na žal.
Plánování pozvolně přešlo v pátek… Už ani nevím, co
jsem dělal. Ale určitě jsem se nudil, protože 40 dní volna mezi semestry je
fakt hodně. Takže na sraz s posádkou, který byl situovaný kamsi na
Florenc, jsem přišel značně brzo. Koupil jsem si McFlurry, aby mi čekání líp
ubíhalo. Rohlík přišel za nedlouho a pak na smrt nemocný Ráca
s potápěčskou tlakovou lahví. Prý termoska na čaj. Takhle krásně
v triu si tam čekáme a čekáme a náš objednaný řidič nejede. Nakonec
s menším (možná i větším) zpožděním brutálně agresivně přijel David, my
naskákali do jeho nového vozítka a uháněli jsme směr McMekáč na 139. kilometru.
Tam byl domluvený sraz, abychom pak do Brna vjížděli pospolu, tak jak se na
vítěze prezidentského poháru sluší. Nepodařilo se. Přijeli jsme k McMekáči
a tam nikdo. Dali jsme si každej nějakou McHousku a čekáme… Nikdo nejede…
Voláme… Zjišťujeme, že se nikoho nedočkáme, protože už odjeli. Není nad týmovou
soudržnost. Naskákali jsme do fára a pokračovali tedy v jízdě sami,
osamoceni.
Auto se zaparkovalo u haly a šlo se sportovat.
K výkonům si toho už moc nepamatuju. (nečekaně) Při rozcvičce košů málo,
ale příjemná hudba, co dokázala rozproudit. Nabudila mě a těšil jsem se, jak po dlouhé době
zase trefím balón a usměrním ho někam k Průchemu. Omyl. Rozcvička super, nálada
super, odhodlání maximální, chuť extrémní, ale bagr zase selhal. Studovat na
stavárně a mít nefunkční bagr je fakt ostuda. A odnášej to nevinní. Naštěstí
jsou ti mí nevinní natolik dobří, že mě utáhli ke krásnému vítězství 3:1 a
mohlo se jít slavit.
Hodili jsme rychlou sprchu a vyrazili do Kulichem vybrané
hospůdky U Beránka. Ještě ale hned u haly nás pobavil billboard, který Brňáky
utěšoval svým nápisem “každý je vítěz“. Asi aby nebyli tolik smutní, když tolik
čuměli.
U Beránka
jsme pod Standovým dohledem pěkně povečeřeli a příjemně popili. Až zde u talíře
se špenátem mě zaregistroval náš blokař pan Kulich. Toť dodatek k mému
výkonu. Ale že i Kulich není bez viny dokazuje přepis telefonního rozhovoru,
který nám poskytla legenda Medvíd:
Kulich volající mně v půl jedný v noci
přes Viber s nulovou schopností vnímat co mu říkám. Náš rozhovor byl
zhruba tento:
Kulich: „Nazdar Medvíde taťko, ti čuměli“
Medvíd „Nazdar gratuluji“
Kulich do pléná „říká prý no a co“
Medvíd „říkám, že gratuluji, ty mi asi nerozumíš?“
Kulich do pléna „říká prý hahaha blbečci“
Konec rozhovoru
V čem je Medvíd legendární už nechám na Vašem
uvážení.
Dále bych chtěl na tomto místě
poděkovat našemu exkapitánovi a matfyzácké ikoně Koubemu za podporu dorostu.
(Dorost i exkapitán určitě ví ;) )
Před Beránkem se naše kroky od
Standových rozdělili. Bloudili jsme sem tam, tam sem až jsme se ocitli před
Standovým grilem. Takže si někteří z nás dali hambáč a jiní naproti přes
ulici lahváč. Jenže to není důkaz alkoholismu, nýbrž uměleckého ducha týmu,
protože vytvořili akustickou skupinu, která nám dopřávala příjemné melodie na
poloprázdné sklenice od piv. K tomu nám Hynek masírovaný komercí opakoval
každých pět minut slogan „Redukojó do krabičky“. To byly kulturní požitky.
S lahváčema v ruce jsme
pokračovali naší vítěznou tour skrz Brno. Pořád ne a ne se usadit. Hlavní
kritérium bylo dané: musí tam být šitky. Až v jednom takovém malém
zahuleném pajzlíku byli 3 lidi u baru a celá jedná volná místnost se šitkama.
Místo bylo nalezeno a oslava mohla pokračovat.
U šitek se střídal kádr: Rohlík,
Průche, David, Káda, Kulich a … zde mi právě chybí poznámky. Co si pamatuju je,
že Kulich šel po osmnáctkách a Rohlíka zajímali patnáctky. Nebo čtrnáctky, teď
už přesně nevím. A k tomu všemu nám
hrál námi sestavený repertoár z Jukeboxu. Ten sem bohužel nešel vložit,
ale mezi hity se objevila Lucinka Plekanců se svými větry nebo Olympijský Janda
se svou uslzenou mámou.
Slabší kusy, se mnou včele, to
zabalili ve čtyři ráno a šli na ubytovnu si zdřímnout. Zbytek prý odešel
nedlouho po nás. Hynek jako nejzodpovědnější vyfasoval pokojík se Standou. Ten
se k nám k tomu ráno vyjádřil takto:
„Hynek?? Přišel v 5:30, zul se před dveřmi
a na lůžko odešel bos, aby mne nevzbudil. To jsem čuměl“
Hynek bohužel nevěděl, že Standa už je touto vzhůru a
dávno využívá nového dne.
Dál bych tu měl jednu stížnost od Davida
k naší kasičce Renému:
„V
5:30 uléhám a říkám si, že do těch 9:45, kdy nás někdo začne vyhazovat, aspoň
něco málo naspím. V 8:20 zvoní Renému budík a nepřestává. Vůbec nechápu, jak v
tomhle kraválu může dál spát, tak ho po několika minutách jemně dloubu do
žeber, ať si to vypne.“
Ráno jsme se všici sešli u
vrátnice, vykoupili kafe z plechový mámy a jelo se domu. Tento zájezd byl
opravdu plodný, ne jenom že Brňáci čuměli, ale Káda si rozšířil svůj ochutnaný
pivní repertoár:
S nadějí na další vítězství
se s Vámi loučí Váca.
Žádné komentáře:
Okomentovat