Do třetice s EGE - aneb na každého to jednou SEDNE...

Ano přátelé, je to tak! Bylo to možná jen díky přemíře nervozity nebo trest za mé chvástání, ale stalo se dosud nevídané. Ve finále střižby o aktualitu na mě poprvé SEDLA smůla a to tak moc, že jsem suše podlehl i Hólovi. Zbyla na mě tedy povinnost podělit se s vámi o zážitky z našeho posledního letošního domácího vystoupení v této sezoně. Navíc jde o třetí zápas semifinále play off proti budějovickému EGE a taková příležitost se nenaskytne hned tak někomu. Budiž mi to tedy slabou útěchou, ale věřte, že by se mi lépe psalo, kdybychom při zápase nepředvedli takovou trágu.

Nástup do utkání

Už samotný sraz na poradě, kde jsme se dozvěděli, že se nám Vóďa nešťastnou náhodou zapomněl na horách v Rakousku a také, že máme v Méďovi nového asistenta, předurčoval neobvyklý průběh večera. Lukáš se ještě na poslední chvíli snažil v Mácovi probudit pudy bijce – marně, Medvíd si mnul ruce nad příspěvky do kasičky, Kulich dal do placu místo Standy pár tipů jak na soupeře a šlo se na věc.
Ke konci rozcvičky se začaly lavice kolem hřiště zaplňovat diváky a když mezi prvními z nich dorazil i Lůďa, byli jsme už konečně kompletní. Zápas jsme zahájili v sestavě Holous, Kulich, Káda, Zdenán a Lukáš s Mácou + Luďa na liberu a z počátku se nám nevedlo zle. Do poloviny setu jsme hráli vyrovnanou partii a to i přes to, že jsem nebyl schopen složit kůži na zem. Ale pak se nám nepovedlo párkrát přijmout a nakupili jsme další chyby v útoku a rázem bylo po setu. To jsme ještě nevěděli, že to byl z naší strany v ten večer set nejlepší.

Do toho druhého jsme začali stejně - co se sestavy týče, ale už ne co do šikovnosti a volejbalového umu. Hned v úvodu za soupeřem zaostáváme a rozdíl ve skóre narůstá tak rychle, že tajmy Standovi ani nestačí. Dochází na první střídání, ale ani tím se nedaří přibrzdit dobře se rozjíždějící budějovickou mašinu a my se na hřišti svévolně potulujeme jako choré krávy. Nejsme schopni soupeři konkurovat. Během chvilky se pak ocitám na lavičce a po zbytek zápasu jako divák sleduji, jak s tím kluci z EGE štípají. Když se najednou Malinovi povede párkrát za sebou soupeřův útok přibrzdit, přichází odplata v podobě Plavčíkova prokletého (doslova) servisu těsně za síť, se kterým si nedokázal poradit ani Luďův bekhend. Prohráváme i druhý set a to o 13 bodů. Z rohu haly, kde většinou sedí naši matfyzáčtí Ultras, se občas ozývá pískot proložený posměšky a mezi Alčou, Bórou a ostatními je vidět Vojtu, jak se nabízí, že by si vzal dres a šel by nám helfnout... Máme před sebou poslední šanci, jak zvrátit průběh třetího semifinále, ale jak to udělat?
Budějovčtí se překvapivě naší uspávací taktikou nenechali ukolébat a i do třetího setu na nás vlítli. Stejně jako v setu předchozím neklademe příliš odporu a tak rychle prohráváme o 4.., 6.. bodů. Na hřiště se tak postupně dostávají všichni naši zbylí závodníci (Rohlík, Štěpán, David, Zbirák) a ti, co se v akci v tak nepříjemné atmosféře necítí dobře, dostanou šanci jít z hřiště i zpět. Set je přesnou kopií toho druhého a každý se už jen těší, až bude tomu trápení konec. Standovi dochází na lavičce konstruktivní rady, Noťasovi ve statistikách místo pro mínusové body a Medvíd máchá nad hlavou bílým ručníkem a chce ho vhodit na hřiště. EGE nás drtí servisem a na bloku, v poli nás zobou jak Malinu. Za hrozivého stavu 10:23 už ve zvrat pomalu přestává věřit i Kulich, ale přesto nás nepřestává hecovat.

Už ani nevím jak, ale poslední balon padá na naši půlku a tím je naše ostudné a utrápené vystoupení u konce – prohráváme 0:3 (-20,-12,-11) a za hodinu a deset minut odcházíme do sprch. Nezbývá než doufat, že se té nešikovnosti, která na nás SEDLA, co nevidět zbavíme (někteří na tom snad zdárně zapracovali v pozápasové hospodě) a že si budeme moct spravit volejbalovou chuť v posledním zápase o třetí místo. S kým? To je zatím velké tajemství...

©
Zdenán