Do podzimního sobotního rána jsme za rachotu budíků procitali
skutečně brzo a nebýt toho, že od Albeře uplynulo již čtrnáct dní, asi by
každému zněla v uších píseň, kterou v tuto hodinu velmi rád poslouchal celý
tábor a to v osobitém podání Koubeho. Jsem se jistý, že táborníci měli z
každonočních představení nezapomenutelný zážitek a řekl bych, že některé zvláště
emotivní pasáže si zpívali s ním, třeba druhou sloku, která začíná
slovy:"Špatně ho zabili,…", ale zpět na
Hlavní nádraží. Bylo v celku příjemné, že jsme mohli využít další hmatatelné
pozitivní změny, která souvisí s naším postupem a tím i lepší finanční situaci
klubu (minulý týden jsme mnozí poprvé v životě dostali boty), a oproti minulým letům jsme se v 5:45 nesoukali do tranzitu,
ale do opravdového autobusu. Radost mi trochu kalilo jenom to, že střižbu o
zadní pětku jsem nevyhrál já, ale Mamka, také se mi postesklo po starém dobrém
řidiči Emersonovi a hlavně nebylo s kým si ukrátit cestu tradiční hrou v mariáš, protože nejel Holous
a nikdo jiný s sebou karty nevzal. Naše účast nebyla až do čtvrtečního tréninku
jistá, jelikož nikdo z našich nahrávačů z různých důvodů nemohl. Situace se
vyřešila pro zasvěcené velmi zajímavým způsobem, totiž Vojta zapracoval a sehnal na sobotu svého
švagra, ex-Dobřichovického Jakuba Kolouška. Kdo na tom neshledává nic
zvláštního, nechť si přečte několik starších aktualit, které se svým obsahem
často motají kolem zápasů s naším, dříve největším, rivalem. No nevím, nevím, jak se na Koloucha budou po tomto
zásadním prohřešku v Dobi tvářit, ke cti mu můžeme přičíst pouze to, že náš
obávaný modrý dres si na sebe přece jenom neobléknul.