Bylo jednou jedno úterý a obsah tréninku byl konečně přiměřený našim
schopnostem ve hře jménem volejbal. Bylo totiž po soutěži a tak bylo jasné, že
se i přes rádoby přesvědčivé výhružky trenérů o posilování s medicinbaly bude
hrát fotbal. Navíc se cca po roce ozval náš první asistent pan Budy, že by si
přišel s námi zakopat. Samozřejmě jsme byli rádi, že si má zájem s námi zahrát
takový rozený střelec.
Již po příchodu bylo vidět, že Budy není nějak ve své kůži. Hurónský smích se
ozval jen občas a veselých historek z oblasti “píchání” bylo také poskrovnu.
V obvyklé kvalitě snad zůstaly pouze analýzy zápasů, kde Budy nehrál a které se
díky tomu prohrály a ještě možná také líčení mariášových her na volejbalové
palubovce plzeňské Slavie.
Zlepšení nálady nepřineslo ani sečtení dostavivších se hráčů. Byli jsme čtyři a
tak jsem zavolal ještě Holousovi, aby sebou přivedl Holouse seniora. Takže jsme
začali ve čtyřech. Já jsem hrál s Pepou za mladé a proti nám Schibe s Budym
za staré. Obraz zápasu byl již od začátku
jasný. Pan Budy totiž dvakrát přeběhl hřiště, lehl si na zem a křičel, že už
nemůže. Ke špatné fyzičce se ještě přičetla jejich střelecká nemohoucnost, ze
začátku tiché později již velmi slyšitelné Schibeho brumlání a možná i trochu štěstí na straně “mladých”. Výsledkem
byl stav “o deset” asi po dvaceti minutách a začínalo to bejt dost na psychiku.
Bylo to tak na psychiku, že dokonce sám velký Budy začal “prosit”, abychom
začali od nuly. Jelikož se však již v koutě rozcvičovalo duo Holous, řekli jsme, že to dohrajeme.
Stihli jsme ještě náskok zvýšit na hrozivých čtrnáct a pak jsme naštěstí hru
přerušili.
Budy se pod vlivem změny stavu na 0:0 chopil šance s maximálním důrazem a
dokonce dal i gól. Bohužel postupem času se karta obrátila zase k původnímu
scénáři. Nyní však na hřišti existovala ještě jedna obět. Lynčovat ji
v maximální míře Budy i Dejvis plně využívali a tak chudák Holous starší, který
nám vytrhl trn z paty, prožíval krušné chvíle. Nevím, jestli ještě
někdy přijde. Zřejmě by jste chtěli vědět
konečný stav, že? Tak dobrá, skončilo to nakonec o sedm, přičemž pan Budy při
rozdílu “pět” opět ztratil motivaci a dožadoval se ukončení tréninku.
Samozřejmě, že jsme mu to nechali vyžrat až do konce. Nakonec ve
sprše musel sám uznat, že jsme na něj byli
ještě hodný, jelikož kdyby se hrálo o piva za každý gól rozdílu, museli by se
starouši složit na jednu poctivou basičku.
PS: Budy zase přijď, všichni kromě Dejvise si hrozně zvedli
sebevědomí.
Lukáš
Žádné komentáře:
Okomentovat