středa, prosince 27, 2000

Jak si pan Budy přišel pro výprask

Bylo jednou jedno úterý a obsah tréninku byl konečně přiměřený našim schopnostem ve hře jménem volejbal. Bylo totiž po soutěži a tak bylo jasné, že se i přes rádoby přesvědčivé výhružky trenérů o posilování s medicinbaly bude hrát fotbal. Navíc se cca po roce ozval náš první asistent pan Budy, že by si přišel s námi zakopat. Samozřejmě jsme byli rádi, že si má zájem s námi zahrát takový rozený střelec.

Již po příchodu bylo vidět, že Budy není nějak ve své kůži. Hurónský smích se ozval jen občas a veselých historek z oblasti “píchání” bylo také poskrovnu. V obvyklé kvalitě snad zůstaly pouze analýzy zápasů, kde Budy nehrál a které se díky tomu prohrály a ještě možná také líčení mariášových her na volejbalové palubovce plzeňské Slavie. Zlepšení nálady nepřineslo ani sečtení dostavivších se hráčů. Byli jsme čtyři a tak jsem zavolal ještě Holousovi, aby sebou přivedl Holouse seniora. Takže jsme začali ve čtyřech. Já jsem hrál s Pepou za mladé a proti nám Schibe s Budym za staré. Obraz zápasu byl již od začátku jasný. Pan Budy totiž dvakrát přeběhl hřiště, lehl si na zem a křičel, že už nemůže. Ke špatné fyzičce se ještě přičetla jejich střelecká nemohoucnost, ze začátku tiché později již velmi slyšitelné Schibeho brumlání a možná i trochu štěstí na straně “mladých”. Výsledkem byl stav “o deset” asi po dvaceti minutách a začínalo to bejt dost na psychiku. Bylo to tak na psychiku, že dokonce sám velký Budy začal “prosit”, abychom začali od nuly. Jelikož se však již v koutě rozcvičovalo duo Holous, řekli jsme, že to dohrajeme. Stihli jsme ještě náskok zvýšit na hrozivých čtrnáct a pak jsme naštěstí hru přerušili.
Budy se pod vlivem změny stavu na 0:0 chopil šance s maximálním důrazem a dokonce dal i gól. Bohužel postupem času se karta obrátila zase k původnímu scénáři. Nyní však na hřišti existovala ještě jedna obět. Lynčovat ji v maximální míře Budy i Dejvis plně využívali a tak chudák Holous starší, který nám vytrhl trn z paty, prožíval krušné chvíle. Nevím, jestli ještě někdy přijde. Zřejmě by jste chtěli vědět konečný stav, že? Tak dobrá, skončilo to nakonec o sedm, přičemž pan Budy při rozdílu “pět” opět ztratil motivaci a dožadoval se ukončení tréninku. Samozřejmě, že jsme mu to nechali vyžrat až do konce. Nakonec ve sprše musel sám uznat, že jsme na něj byli ještě hodný, jelikož kdyby se hrálo o piva za každý gól rozdílu, museli by se starouši složit na jednu poctivou basičku.
PS: Budy zase přijď, všichni kromě Dejvise si hrozně zvedli sebevědomí.


Lukáš

Žádné komentáře:

Okomentovat