Vranovské léto 2000 – finále antukové ligy

Tak tohle asi nikdo nečekal. Byl to úžasnej víkend a chtěl bych hned v úvodu poděkovat klukům za to, co ve Vranově předváděli. Opět jsme dokázali rozbrečet pár mančaftů, kteří si mysleli, že nás spláchnou za půl hodinky. Začalo to hned ráno, kdy jsme nastoupili zřejmě k nejdůležitějšímu zápasu ve skupině. V teibreaku to s námi již nevypadalo dobře, za stavu 13:10 pro Čmoudy již nikdo nečekal žádný zázrak, ale najednou to bylo 13:13 a začalo se znovu. Pak nastal zřejmě rozhodující okamžik celého turnaje, kdy za stavu 14:13 Čmoudi podávali a Wenda suše otáčí kolem Raka na 14:14. No a pak už jenom dva bločky a bylo to doma. Bejt Wendou, tak bych asi dal panáky i když samozřejmě bude tvrdit, že to byla rutina. Tak tohle se tedy náramně povedlo. S Myjavou a Libercem nebylo celkem moc práce, takže jsme i přes večerní porážku se Zlínem dopluli do semifinále, kde se to jenom hemžilo reprezentanty. Jelikož jsme všichni cítili, že by se v neděli mohl povést životní úspěch, pojali jsme večer trochu opatrněji než obvykle a vešli jsme se s přehledem do normy.
V neděli jsme pak nastoupily v semifinále proti zřejmě do té doby nejlepšímu týmu Čtveráků. V prvním setu nás porazili celkem jasně, ale v koncovce druhého setu se nám povedlo pár dobrých akcí, Čtveráci znervózněli a výsledkem toho byl vyhraný druhý set. Teibreak byl celkem dost na nervy. My cítili obrovskou naději na úspěch, Čtveráci cítili potupu. Naštěstí my jsme měli nervy silnější a tak se stalo, že po šňůře asi šesti bloků, kdy to postupně dostali do hlavy Nekola, Hadrák, Novák a smolně i Děda jsme proměnili druhý matchball a postoupili do finále. Ta radost se samozřejmě nedá popsat, ale pocit to byl úžasnej. Večer jsme si plánovali, že když se nám to povede, řekneme Hadrákovi, že prohrát s mistry není hamba nebo že si prohráli finále, ale nakonec jsme ho nechali osamoceného se svým smutkem. Ono to totiž vypadalo, že by došlo k potyčce a my jsme sebou neměli ani Pancála ani Borouse. Kluci od Čveráků si pak sedli do koutku, kde poctivě zpytovali svědomí a povídali si v podobném duchu, jako kdysi Dobřichovice. Jeden příklad za všechny “Nějakej stosedmdesáticentimetrovej šestnáctiletej blonďák Tě tady blokuje………….co blokuje, to je jenom tudum, tudum…..”. Pak jsme samozřejmě ihned začali vařit mobily a volali do všech stran, aby všichni naši známí i neznámí zasedli ve čtyři hodiny k televizorům a koukli se na pořádnej volejbal. Mezitím probíhala příprava televizního finále a jelikož nás nikdo neznal, museli kluci od televize pořádně máknout, aby všechno stihli připravit. Prostě jsme jim to kompletně pokurvili.
No, mezi námi, finále už tak slavný nebylo. Začalo to již tím, že jsme si museli vzít jiné dresy, jelikož ty naše neměly čísla. První set jsme projeli celkem hladce, jelikož já jsem hrál blbě, a na Popelku jsme si bohužel ani nešáhli. V druhém setu to vypadalo o něco lépe, ale nakonec jsme stejně celkem jasně slehli. No neva, každej den není posvícení. Důležitý však je, že nás zase nenávidí víc lidí a upevnili jsme si tak velmi tvrdě budovanou imáž modrého moru. Myslím, že letos modrej mor na Moravě přežilo jenom pár vybraných jedinců. Chcípnou příští rok.

24.7.2000
Lukáš Kouba